Místa

krásná, tajemná i zapomenutá,
která neztrácí svého Genia Loci.

Místa Zajímavosti

Lovec kaktusů - A.V.Frič

Alberto Vojtěch Frič (*8. 9. 1882, Praha ? ?4. 12. 1944, Pra­ha)

Alberto Vojtěch Frič Když jsme před časem psali článek o Šalamounce, tak na úpatí svahu kterým jsme k Šalamounce vystoupali stály ještě zbytky staré usedlosti Božínka. Ta bohužel nebyla památkově chráněna a ani pamětní deska na zdi nikdy nepřipomínala, že krásná budova byla po mnoho let domovem A.V. Friče. Původní usedlost Božínka v dnešní Jinonické ulici stála na pozemcích někdejšího vinohradu po několik století, věhlas jí přinesl až A. V. Frič, který si zde nechal roku 1911 postavit podle vlastních plánů vilu a v zahradě vybudoval rozsáhlé skleníky.
Božíka se pak stala centrem společenského života, botanickou zahradou i etnografickým muzeem. Není divu. V té době byl Frič již odborníkem světového formátu, byl považován za největšího soudobého znalce kaktusů, popsal desítky nových druhů a postupně shromáždil největší a nejcennější evropskou sbírku kaktusů své doby (ta bohužel umrzla během druhé světové války, neboť se mu nepodařilo sehnat dost topiva pro vytápění skleníku)

Přírodní vědy zajímaly A.V.Friče již od dětství. Navzdory přání rodičů odjel již jako devatenáctiletý v roce 1901 do Jižní Ameriky. Jeho první cestu mu zčásti zaplatil otec v naději, že cesta syna vyléčí z podobných zájmů a ten se pak bude ochotně věnovat studiu práv, jak by si otec přál. Cesta do Brazílie ale naopak v mladém Fričovi rozpoutala vášeň nejen pro studium tropických rostlin, ale i pro objevování nových světů a domorodých obyvatel.

Již při své druhé cestě do Jižní Ameriky poznal indiány kmene Pilagá,Chamacoco, Toba, Karaim, Angaité a Bororo. Žil s nimi téměř po dva roky, studoval jejich zvyky a objevil i primitivní obrázkové písmo kmene Angaitů. Do své vlasti pak přivezl tisíce unikátních snímků, sestavil slovníky domorodých jazyků a předměty které přivezl jsou dnes uloženy v mnoha světových muzeích.

Z třetí cesty do Ameriky si Frič roku 1908 přivezl indiána Čerwuiše. Hlavním důvodem byl fakt, že Čerwuiš stejně jako ostaní lidé z kmene Chamacoco (Čamakoko) trpěl záhadnou nemocí, kterou v Jižní Americe neuměli vyléčit. Původcem neznámé choroby se nakonec ukázali střevní parazité a k léčbě stačilo použít jen silné projímadlo.

Roku 1909 dopravil Frič Čerwiuše s patřičnými léky zpět ke kmenu Chamacoco v severní části Gran Chaca v Paraguayi. Čerwuis po návratu z Evropy sice pomohl k vyléčení kmene, ale díky historkám které vyprávěl byl prohlášen za kacíře, upadl v nemilost a byl od kmene vyhnán. Svět který popisoval byl příliš vzdálen od zažitých představ indiánů. Najednou se stal cizincem nejen v Evropě, ale i ve své vlasti.

Ameriku navštívil Frič celkem osmkrát. Jeho cesty narušila první světová válka, během které byl díky zranění zproštěn vojenské povinnosti a pobýval ve své vile na Božínce. Ve Fričově pracovně na Božínce prý visel veliký portrét mladičké indiánské dívky Loray, který namaloval podle fotografií Fričův přítel Fridrich.

Doňa Hermína Fric Ferreira

Doňa Hermína Fric Ferreira

V roce 2000 se čeští filmaři vypravili po stopách hrdiny Fričovy knihy Čerwuiš aneb z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu. Navštívili kmen Chamacoco v Paraquay. Jaké bylo jejich překvapení když objevili žijící dceru A.V.Friče Hermínu a rozsáhlé příbuzenstvo hlásící se k českým kořenům. Téměř po sto letech bylo odhaleno, že dívka z obrazu ve Fričově pracovně byla také jeho první indiánskou ženou a jejich dcera Hermína se prý dožila tak vysokého věku proto, že stále čekala až ji najdou její čeští příbuzní. Tak se také stalo. V roce 2002 a 2005 se osobně v Paraguayi setkali Yvonna a Pavel Fričovi s Hermínou i její rozvětvenou rodinou, která čítá na 200 lidí. Samotné Hermíně bylo v té době sto let a podobou připomínala svého otce. Hermína zemřela v březnu 2009 a ještě za svého života se dočkala významné pomoci od svých nově nalezených příbuzných, kteří prostřednictvím občanského sdružení Checomacoco pomohli překonat existenční problémy kmene Chamacoco.

Svou českou rodinu A.V. Frič založil po návratu ze své 5. cesty když se oženil s Dragou Janáčkovou a v roce 1922 se jim narodil syn Ivan. Jeho vnuk Pavel Frič s manželkou Yvonnou se kromě pomoci svým indiánským příbuzným snaží zvýšit povědomí o A. V. Fričovi v Čechách. Ve své rodné zemi byl A.V. Frič sice uznáván jako kaktusář, jako znalec indiánů a etnograf byl ale více ceněn v zahraničí. V zahraničí také skončila většina jeho sbírek, v našem Náprstkově muzeu je k vidění jen malá část. A.V.Frič působil krátce také jako oficiální pověřenec československé vlády v Brazílii. Pro diplomatickou kariéru se však nehodil, byl zvyklý říkat věci přímo. Naposled navštívil Jižní Ameriku v roce 1932. Po ukončení svých výprav se zabýval jednak pěstěním kaktusů, jednak šlechtěním a křížením exotických plodin a rostlin, v čemž dosáhl mimořádných úspěchů. Předpokládal, že objevy, které by mohly být okamžitě využity, předá po skončení 2. světové války jako dar svobodné Československé republice, čehož se nedožil.

V roce 1944 se škrábl o hřebík u králíkárny a onemocněl tetanem. Diagnózu si správně stanovil sám. Navrhoval lékařům, aby mu v rámci léčby aplikovali kurare (indiáni je proti tetanu podle něj relativně úspěšně používali), ale lékaři takovou léčbu odmítli. Přesto se Frič během své nemoci a umírání snažil lékařům pomáhat a pečlivě popisoval své pocity a stavy, aby tak co nejvíce prospěl lékařské vědě. Zemřel v prosinci 1944, krátce po vydání své nejlepší knížky Indiáni Jižní Ameriky.

Foto: http://www.che­comacoco.cz/


Článek byl vytvořen 16.05.2009 a naposledy byl upraven 26.11.2010
Design by Michal Bůžek